A proc vlastne..
Celkove byt zenou stoji za to. Jen kdyz prijde na vztahy, tak je to kurva tezky. Protoze stale doufame v to, ze potkame nekoho, s kym nam bude fajn. A zaroven slysime vety typu mas vysoky naroky, chces az moc…no jo. Jenze nikdo uz nevidi to, ze ziju uplne to samy jako vetsina lidi. Nikdo me nevidi na kolenou s hadrem v ruce, kdy na truc vytiram koupelnu. Nikdo me nevidi tak, ze jsem v situaci, kdy se na ten vztah vazne chci vykaslat. Nikdo me nevidi tak, ze premyslim nad tim, jestli mi bude stacit, nebo ne.
A vlastne uz znam odpoved. Uprimne - stacit mi nebude. Protoze proste nejsme na stejne mentalni urovni. Anebo jeste lepe - on neni v pozici, kdy by me dokazal vest…
A staci to pro zivot?
Jenze co mam ted delat. Nemame spolu deti. To je presne ten duvod - nemela bych dite s nekym, s kym o tom nejsem presvedcena. Jenze zrovna s nim jsem ve svych 35 letech prestala brat prasky. Co kdyz jsem to cely posrala. Co kdyz jsem celej svuj zivot tak nejak posrala. Nebyl nikdo, az na Mateje, s kym bych ty deti chtela. Jenze i u nej si nejsem jista. Nebyl to “jen ten spravnej postup”.
Je mi do breku. Strasne moc.
A chtelo by se mi plakat a nejde to.
Chtelo by se mi zarvat - kurva, ale ja jsem tu. Ja jsem doprdele tady! uz me konecne vnimejte. A kez byste me poslouchali. Zacnete me poslouchat. Prosim ve finale. Citim se tak sama. Ale proc sakra - mam preci vztah, praci..vsechno…jako vzdycky vlastne. Jenze kdo me dokaze pochopit.
Uz vim, ze ziju v necem, co pro me neni dobry. Ale. Mam to opustit. 35 let. bez deti. Vztah jeden rok.
Doprdele dalsi rok.
Kam vlastne tak specham? no jasne, otazka se tyka hlavne deti. Chybi mi to? mozna…protoze vlastne ani nevim, co by mi melo chybet. Jak bych mohla mit dite, kdyz ani nevim, co sama se sebou…